Ó Sole Mióóó... Víc než 100 let stará neapolská píseň o slunci a lásce se rozléhá koupelnou, sprchová hlavice se mění v mikrofon a žárovka nad hlavou ve světla reflektorů. Tento scénář se den, co den odehrává v koupelnách po celém světě. Sprše totiž vůbec nevadí, že neumíme zpívat. Nehodnotí, jak vypadáme, jestli jsme malí, velcí, tlustí, tencí nebo jakou dnes máme náladu. Trpělivě naslouchá našemu zpěvu a poctivě smývá starosti našich všedních dnů.
Sprchová hlavice si zaslouží náš dík a uznání. Sama si za poslední roky prošla obrovským vývojem, má nespočet podob a funkcí, ale jedno stále zůstává – je to ona, kdo je s námi v těch nejintimnějších chvílích. Proto ji dnes vzdáme hold alespoň tím, že se podíváme do její historie a nakoukneme i do budoucnosti.
Prapůvodní sprchy
První mýdlo vynalezli Babyloňané a první opravdové sprchy objevili archeologové v antickém Řecku. Nebyly však součástí koupelen, jak je známe dnes. Soukromé umývárny byly výsadou hrstky bohatých a ve většině z nich byste stejně našli jen mísu s vodou. Sprchy byly společné veřejné prostory, do nichž přiváděl vodu propracovaný systém akvaduktů.
Podobné umývárny nacházíme po celém Řecku i Římě a sloužily především jako součást společenského života. Hrála v nich hudba, hrály se hry, popíjelo víno a jedlo ovoce. Přestože lidé věřili, že je mytí pro zdraví důležité, očista hrála vedlejší roli. Zato Egypťané skutečně věřili ve smývání tělesných i duševních nečistot a byli také první, kteří zavedli pravidelné koupelnové rituály včetně používání kosmetiky.
